Příběh I. – Stíny země
Mimo prostor a čas

Ten, jenž byl pouhou myšlenkou měl vizi o tom, jenž by byl jeho služebníkem. Pomalu začala jeho vize nabývat tvar a barvy až se zhmotnila a před ním se vytvořilo nové vědomí. Bylo beztvaré, neboť tvar, čas ani prostor zde neměli své místo. Nebyli definovány. Ten k nové bytosti promluvil: „Stvořil jsem tě za jistým účelem, který už znáš, tudíž není důvod ho opakovat. Pro úspěšné splnění tohoto budeš znát všechna tajemství toho vesmíru, minulost, přítomnost, budoucnost, to vše ti bylo dáno do vínku při tvém zrození. Nic ti nesmí a nebude utajeno, pokud máš svůj úkol zdárně splnit.“
Ten, jenž byl stvořen se na svého stvořitele díval s neutuchajícím zájmem. „To máš pravdu, ale ty budeš ve své mysli nosit všechny tyto alternativní budoucnosti, bez výjimky. A teď k jiné věci. Nemáš zatím tělo, ale než tě k nim vyšlu, tak si ho musíš vybrat, abys s nimi mohl i komunikovat.“
Ten se na chvíli zamyslel a pak si vybral: „Tak mi dejte lidské tělo. Ti jsou mi povahově nejbližší. Jsou nejodvážnější, nevzdávají se, umí riskovat, milují dobrodružství a vždycky bojují za životy těch, které milují.“Na chvíli se odmlčel a pak dodal: „A ještě chci jméno JI.“
Hned jak to vyřkl se objevil v prázdném prostoru uprostřed ničeho, kde jediné světlo pocházelo od vzdálených galaxií a přicházelo mdlé a slabé.
Otočil se a za sebou uviděl galaxii jíž její obyvatelé říkají galaxie v Pegasu.
„Začněte stavět StarDust,“ rozkázal svým robotům a ti začali plnit jeho rozkaz.
Tajná základna Tau´ri, Peagas, 16:32 , 25.4.2016 západoevropského času

Bylo nádherné slunečné ráno a Teyla si řekla, že si konečně zaběhá, aby si mohla pročistit hlavu a utřídit myšlenky za poslední dny. Běžela po pláži kolem moře, slunce ji zprava svítilo do tváře a zahřívalo její tělo. Bylo nádherně. Všude kolem byla cítit slaná vůně moře. Její celé tělo. Ruce, nohy, nos i tvář vnímali moře a jeho vůni. Zahnula do lesa. A dala se cestičkou, kterou si tady bývalý obyvatelé této planety vyšlapali. Všude kolem vnímala život. Bylo to, jako by ho cítila, jakoby se jí přímo dotýkal. Po pěšině doběhla až k základně. Tam se narovnala, urovnala si vlasy, otřela si pot z tváře a vešla dovnitř.
Hned se dala hlavní chodbou do svého pokoje, aby se umyla a spláchla ze sebe všechnu tu špínu, pot a sůl, co ráno při běhání nasbírala.
Najednou uslyšela řinčivý a vtíravý zvuk poplachu. Rozběhla se, vyběhla ze dveří a dala se chodbou přímo do místnosti s bránou. Když doběhla zjistila, že v místnosti je rušno a brána je otevřená. Nikdo ale bránou neprošel. Tak šla za doktorkou, která už stála v řídícím centru a hleděla na bránu.
„Co se děje, doktorko?“ „Zástupce nějaké rasy, se kterou jsme se ještě nesetkali, se ozval a nabídl nám schůzku na nějaké neutrální planetě. Chce probrat nějaký obchod mezi našimi národy.“ „Ale jak ví, že jsme tady?“ zděsila se Teyla: „To mělo být naše tajemství, ne?“
„To mělo, ale zdá se, že se nám nepodařilo to tak zcela utajit.“
„Řekli jakou nabídku pro nás mají?“
„Ne. Jen že nás to jistě bude zajímat,“ a pokračovala: „Každopádně jsem souhlasila se setkáním a až nám průzkumný tým dá zelenou, tak váš tým se k nim vydá.“
Teyla se šla teda připravit do svého pokoje. Šla chodbou, když se náhle chodba změnila. Vše kolem bylo studeně kovově a šedivé. Stála v dlouhé chodbě, jenž mířila do dáli. Byla tak dlouhá, že její konec neviděla. Zkoušela se pohnout, ale nešlo to, a pak si všimla, že je ukotvena v jakémsi křesle, nebo posteli a kolem ní neustále chodí nějací tvorové. Nebo to aspoň na tvory vypadalo. Bylo středně velcí, asi jeden metr a padesát centimetrů. Vypadali kovový. Kov jejich těl se leskl v záři světel jenž svítila na stropě té dlouhé chodby. Měli 4 dlouhé štíhlé nohy a dvě taktéž velmi dlouhé ruce a peřím potažená křídla, která mu visela podél těla a jemně se pohupovala jak šel. Všiml si, že je vzhůru a začal se k ní otáčet. Tu uviděla jeho tvář.
„Dobrý den, Teylo,“ promluvil na ni doktor Zelenka,“ co je vám? Vypadáte divně.“
„Ne, nic mi není. Jsem v pořádku, byl to jen sen.“
A odešla jakoby v mrákotách. Podívala se ale radši za sebe. Žádné křeslo tam nebylo a ten divný tvor také ne. Uklidnila se.
Neznámá planeta, sektor Netral Zone, Pegasus, 18:00 , 25.4.2016 západoevropského času

Podplukovník Scheppard se rozhlédl kolem, aby viděl, kde to vlastně jsou. Byli na menší planetce, spíše měsíci, než planetě, plné lesů, luk a strání. Všude okolo pobíhala zvířena všeho druhu. Ptáci létali v oblacích, hmyz poletoval mezi stromy a savci se napájeli u nedalekého jezírka. Bylo krásně teplo a slunce rozehřívalo srdce našich hrdinů svými zlatými plaménky.
Za pár minut chůze došli k cíly. Byl to malý bílý altánek, kruhového tvaru. Stříška do tvaru špičky seděla na dvaceti sloupcích, jejichž hlavice byli velmi podobné Ionstkému stylu.
v altánku stáli tři muži. Byli vysocí, silní a už od pohledu vypadali nebojácně a odvážně.
Jejich oblečení bylo ale podivné. Oblečení byli jako hraničáři z dávných bájí. Všichni měli tejně zelené kazajky přes které měli přehozeny dlouhé temně zelené pláště, které jim splývali až na zem. Obličeje měli schovány pod kapucami těchto plášťů. Nohy měli schovány v dlouhých kožených botách převázaných mnoha řemínky. Za pasy se jim blyštěli krásné dlouhé meče a na zádech se jim pohupovali dlouhé luky.
Plukovník za nimi došel a oslovil je: „Dobrý den. Vy budete ti, co nás kontaktovali, že ano?“
„Správně. Jsme rádi, že jste došli v tento krásný slunečný den plný radosti a zpěvu. Za chvíli budeme obědvat a u toho budeme zpívat a hrát na naše nástroje. Nechcete se k nám přidat?“
„No, myslím, že ne. Radši bychom přešli k tomu, proč jste se chtěli sejít.“ „Ach jo, hned práce. Ale teda dobrá.“
Na chvíli se odmlčel, podíval se na nebe a pak se otočil k plukovníkovi: „Plukovníku, mnoho tisíciletí jsme se rozvíjeli pomocí znalostí Antiků a mimo všechny hrůzy v galaxii. ale před nějakou dobu, přesněji před několika lety jsme zjistili, že Antikové si na nějaké planetě vybudovali základnu, kam uložili mnoho svých zásob na horší časy. My o tuto planetu máme zájem, ale bohužel ji nemůžeme najít. Proto jsme se s vámi spojili a nabízíme vám tuto věc. Pokud se vám podaří onu planetu, která se jmenuje Planescopia najít, tak vám dáme nějaké naše technologie.“
To plukovníka zaujalo a tak se hned začal ptát: „A co nám dáte?“
„No, naše vláda schválila, jako cenu pro vítěze temporální dělo, které vám také nainstalujeme na kterou loď budete chtít.“
„Jak myslíte vítěze? Ví o tom více ras?“
„Ano, jistě, chtěli jsme se pojistit, tak jsme to nabídli všem rasám ve vesmíru,“ usmál se na něj muž.
Plukovník se nespokojeně podíval k obzoru a viděl před sebou prohlubující se stíny válek a temných dnů budoucích.